Strana a třída / Anton Pannekoek, 2011

Staré dělnické hnutí se organizuje do stran. Víra ve strany je hlavní příčinou impotence dělnické třídy; proto se vyhýbáme vytváření nové strany – nikoli proto, že je nás příliš málo, ale protože strana je organizací, jejímž cílem je dělnickou třídu vést a kontrolovat. My jsme naopak toho názoru, že dělnická třída může povstat k vítězství jedině tehdy, když nezávisle zaútočí na své problémy a sama rozhodne o svém osudu. Dělníci by neměli slepě akceptovat hesla druhých skupin, ani té naší, ale musí myslet, jednat a rozhodovat se samostatně. Tato koncepce je v příkrém rozporu s tradicí strany coby nejdůležitějšího prostředku ke vzdělávání proletariátu. A proto nám mnozí vzdorují a oponují, byť sami odmítají socialistické a komunistické strany. Částečně za to mohou jejich tradiční koncepty; když už se jednou na třídní boj díváte jako na boj mezi stranami, je obtížné považovat jej čistě za boj dělnické třídy, za třídní boj. Částečně se ale toto pojetí zakládá na představě, že strana nicméně v boji proletariátu hraje zásadní a důležitou úlohu. Podívejme se na tuto poslední představu trochu víc zblízka.

Strana je v zásadě seskupením podle názorů, koncepcí; třída je seskupením podle ekonomických zájmů. Třídní příslušenství je určeno podílem na výrobním procesu; stranická příslušnost je spojením osob, které se shodují ve svém pojetí sociálních problémů. Dříve se mělo za to, že tento rozpor zanikne v třídní straně, dělnické straně. Na vzestupu sociální demokracie se zdálo, že postupně pojme celou dělnickou třídu, částečně jako členy, částečně jako sympatizanty. Protože marxiánská teorie deklarovala, že podobné zájmy plodí podobné názory a cíle, očekávalo se, že rozpor mezi stranou a třídou postupně zmizí. Dějiny však ukázaly něco jiného. Sociální demokracie zůstala menšinou, proti ní se organizovaly jiné skupiny z dělnické třídy, odštěpovaly se od ní sekce a změnil se i její vlastní charakter. Její vlastní program byl revidován a nově interpretován. Evoluce společnosti neprobíhá hladce a rovně, ale skrze konflikty a rozpory.

S intenzifikací dělnického boje se zvyšuje i nepřítelova moc, což dělníky sužuje novými pochybami a obavami, která že cesta je tou nejlepší. A každá pochybnost přináší do dělnického hnutí rozkoly, rozpory a frakční boje. Je na nic naříkat nad škodlivostí těchto konfliktů a rozkolů, protože rozdělují a oslabují dělnickou třídu. Dělnická třída není slabá, protože je rozdělená – je rozdělená, protože je slabá. Protože nepřítel je mocný a staré válečnické metody se ukazují jako bezvýsledné, dělnická třída musí hledat metody nové. Její úkol se neozřejmí v důsledku osvícení shora; ona sama musí své úkoly objevit skrze tvrdou práci, skrze myšlení a střet názorů. Sama musí nalézt svoji cestu; a odtud tedy vnitřní boj. Musí upustit od starých idejí a iluzí a přijmout nové a protože je to obtížné, dochází k závažným a tvrdým rozkolům.

Nemůžeme si ani namlouvat, že toto období stran a ideologického sváru je jen dočasné a uvolní cestu nové harmonii. Pravda, v průběhu třídního boje jsou příležitosti, kdy se všechny síly sjednotí k velkému dosažitelnému úkolu a silou sjednocené dělnické třídy dojde k revoluci. Pak však, stejně jako po každém vítězství, přicházejí neshody v otázce: co dál? A i když dělnická třída zvítězí, je vždy konfrontována s úkolem dalšího potlačování nepřítele, reorganizování výroby, vytváření nového řádu. Není možné, aby se v tomto stádiu všichni dělníci, všechny vrstvy a skupiny, s jejich často stále ještě odlišnými zájmy, shodly naprosto ve všem a byly připraveny k další jednotné a rozhodné akci. Ten pravý kurs naleznou teprve až po těch nejostřejších kontroverzích a konfliktech a jedině tak dosáhnou jasného chápání.

Pokud se, za této situace, osoby se stejnými fundamentálními koncepcemi spojí k diskusi o praktických krocích a budou usilovat o ozřejmení prostřednictvím diskusí a o propagování svých závěrů, je možné tyto skupiny nazvat stranami, ale byly by to strany ve zcela odlišném smyslu slova než dnes. Akce, vlastní třídní boj, je úkolem samotných pracujících mas v jejich celistvosti, v jejich reálných seskupeních, jako jsou továrny a mlýny či jiná výrobní uskupení, protože dějiny a ekonomika je postavili do pozice, kde mohou a musí bojovat v boji dělnické třídy. Bylo by šílené, kdyby stoupenci jedné strany šli do stávky, zatímco stoupenci jiné dál pracovali. Obě tendence ale budou hájit své pozice ohledně stávkování, nebo nestávkování na továrních schůzích a tak bude možné dojít k dobře podloženému rozhodnutí. Boj je tak velký a nepřítel tak mocný, že jen masy jako celek mohou dosáhnout vítězství – onoho výsledku materiální i morální síly akce, jednoty a nadšení, ale i výsledku mentální síly myšlení, zřejmosti. A v tom spočívá velký význam takových stran či skupin založených na názorech: vnášejí do konfliktů světlo, diskuse a propagandu. Jsou to orgány sebeosvěty dělnické třídy, jejichž prostřednictvím dělníci nalézají svoji cestu ke svobodě.

Samozřejmě, že takové strany nejsou statické a neměnné. Každá nová situace, každý nový problém povede k rozchodu v myšlení a ke sjednocování do nových skupin s novými programy. Mají fluktuující charakter a neustále se přizpůsobují novým situacím.

Ve srovnání s takovými skupinami mají současné dělnické strany zcela odlišný charakter, neboť mají i odlišný cíl: sami se chtějí chopit moci. Jejich cílem není napomáhat dělnické třídě v jejím boji za emancipaci, ale vládnout jí a prohlašovat, že tím se konstituuje emancipace proletariátu. Sociální demokracie, která povstala v éře parlamentarismu, si tuto vládu představovala jako vládu parlamentní. Komunistická strana dovedla myšlenku stranické vlády až do úplného extrému v podobě stranické diktatury.

Takové strany musí být, na rozdíl od výše popsaných skupin, rigidními strukturami s jasnými demarkačními liniemi v podobě členských průkazek, stanov, stranické disciplíny a procedur k přijímání a vylučování členů. Protože jsou mocenskými nástroji, bojují o moc, silou svým členům nasazují uzdu a neustále se snaží rozšířit sféru své moci. Jejich úkolem není rozvíjet iniciativu dělníků; spíše si chtějí vycvičit loajální a slepé příslušníky své víry. Zatímco dělnická třída ke svému boji o moc a k vítězství potřebuje neomezenou intelektuální svobodu, stranická vláda musí potlačit všechny názory kromě toho svého. V “demokratických” stranách je toto potlačování skryté; v diktátorských stranách je otevřené a brutální.

Řada dělníků si již uvědomuje, že vláda socialistické nebo komunistické strany bude jen skrytou formou vlády buržoazní třídy, kde přetrvá vykořisťování a potlačování dělnické třídy. Naléhají, aby se místo těchto stran vytvořila “revoluční strana,” která bude skutečně směřovat k vládě dělníků a k realizaci komunismu. Nikoli tedy strana v novém smyslu slova, jak jsme si ji popsali výše, ale strana, jako jsou ty dnešní, které bojují o moc jako “předvoj” třídy, jako organizace uvědomění – revoluční menšiny, které se chápou moci, aby jí použily k emancipaci třídy.

My ale tvrdíme, že v termínu “revoluční strana” je vnitřní rozpor. Taková strana nemůže být revoluční. Není o nic revolučnější než tvůrci Třetí říše. Když hovoříme o revoluci, hovoříme o proletářské revoluci, o uchvácení moci samotnou dělnickou třídou.

“Revoluční strana” se zakládá na představě, že dělnická třída potřebuje novou skupinu vůdců, kteří místo dělníků zdolají buržoazii a vybudují novou vládu (povšimněte si, že dělnická třída zatím není považována za schopnou reorganizace a regulace výroby). Ale nemělo by tomu být právě takto? Jelikož se zdá, že dělnická třída není revoluce schopná, není snad nutné, aby revoluční předvoj, strana, udělal revoluci za ni? A není to snad pravda, dokud masy ochotně snášejí kapitalismus?

Proti tomu klademe otázku: jakou sílu může taková strana pozvednout k revoluci? Jak dokáže porazit kapitalistickou třídu? Pouze budou-li za ní stát masy. Pouze povstanou-li masy a prostřednictvím masových útoků, masového boje a masových stávek svrhnou starý režim. Bez akce mas nemůže dojít k revoluci.

Pak mohou přijít dvě věci. Masy zůstanou v akci: nevrátí se domů a nenechají vládnutí na nové straně. Organizují svoji moc v továrnách a dílnách a připravují se na další konflikt, aby mohly porazit kapitál; prostřednictvím dělnických rad utvářejí formu svazu, který převezme kompletní řízení veškeré společnosti – jinými slovy, dokazují, že nejsou tak neschopné revoluce, jak se zdálo. Nutně pak povstane konflikt se stranou, které se chce sama chopit kontroly a která v samostatné akci dělnické třídy vidí jen nepořádek a anarchii. Možná, že dělníci rozvinou své hnutí a stranu smetou. Nebo strana s pomocí buržoazních živlů porazí dělníky. Tak či tak, strana je revoluci na překážku, protože chce být víc než prostředek propagandy a osvěty; protože se cítí povolána, jakožto strana, vést a vládnout.

Na druhé straně masy mohou stranickou víru následovat a řízení událostí zcela ponechat na straně. Následují hesla shora, důvěřují nové vládě (tak jako v Německu a Rusku), která má uskutečnit komunismus – a vracejí se zpět domů a do práce. Buržoazie okamžitě uplatní veškerou svoji třídní moc, jejíž kořeny zůstávají nedotčeny; své finanční síly, své velké intelektuální zdroje a svoji ekonomickou moc v továrnách a velkých podnicích. Proti tomu je vládní strana příliš slabá. Jedině díky umírněnosti, ústupkům a kapitulantství může tvrdit, že je bláznovství, aby si dělníci snažili vynutit nesplnitelné požadavky. A tak se strana připravená o třídní moc stává nástrojem pro udržování buržoazní moci.

Již dříve jsme řekli, že termín “revoluční strana” je z proletářského hlediska rozporuplný. Můžeme to ale říci i jinak: v termínu “revoluční strana” slovo “revoluční” vždy znamená buržoazní revoluci. Vždy, když masy svrhnou vládu a pak nechají novou stranu, aby se chopila moci, jedná se o buržoazní revoluci – nahrazení jedné vládnoucí kasty novou vládnoucí kastou. Tak tomu bylo v roce 1830 v Paříži, kdy finanční buržoazie vytlačila vlastníky pozemků a v roce 1848, kdy otěže převzala průmyslová buržoazie.

Za ruské revoluce se jakožto vládnoucí kasta k moci dostala stranická byrokracie. V západní Evropě a v Americe je ale buržoazie v podnicích a bankách mnohem mocněji zakořeněná, takže ji stranická byrokracie nemůže tak snadno vytlačit. V těchto zemích může buržoazii zdolat jedině opakovaná a jednotná akce mas, během níž se zmocní mlýnů a továren a vybudují svoje organizace rad.

Ti, kdo hovoří o “revolučních stranách,” vyvozují z dějin neúplné, omezené závěry. Když se ze socialistických a komunistických stran staly orgány buržoazní vlády sloužící k udržení vykořisťování, tito dobrosrdeční lidé došli pouze k závěru, že oni si musí vést lépe. Nedokážou pochopit, že selhání těchto stran je způsobeno fundamentálním konfliktem mezi sebeemancipací dělnické třídy skrze její vlastní moc a pacifikací revoluce skrze novou soucitnou vládnoucí kliku. Domnívají se, že jsou revolučním předvojem, protože považují masy za lhostejné a neaktivní. Ale nejsou aktivní jen proto, že zatím nedokážou pochopit směr boje a jednotu třídních zájmů, byť instinktivně cítí velkou sílu nepřítele a nezměrnost svého úkolu. Jakmile je jednou podmínky přimějí k činu, vezmou útokem úkol sebeorganizace a dobytí ekonomické moci kapitálu.

© Allthough the Communist Left in general abstained from claiming copyrights or rights on “intellectuel property”, some publications on this site might be copyrighted; if they are, their use is free for personal consultation only. Non-copyrighted material, provided for non-commercial use only, can be freely distributed. Including a reference to this source is appreciated, as well as a notification. As for commercial use, please contact us.

Compiled by Vico, 10 May 2019